Blog - LE.MAN - Máte Makarón?

Blog Le.MAN

Máte Makarón?

... a nebo ještě jinak. “Kde máte makarón“, ptali se nás často na ulici místní, když jsme někde jako nováčci zaparkovali v Ženevě na ulici. Vzhledem k tomu, že jsme zde byli krátce a komunikovali na začátku spíše anglicky, slova, která nám nebyla jasná, jsme neobratně odsouvali někam za zátylek. Takový ten stav, kdy víte, že něco musíte, co nejdříve dozjistit, ať už ve slovníku nebo jinde, ale protože se na Vás valí další a další věci, co se musí dozjistit, nějak dochází k přirozené selekci, a to co nespěchá se odloží.

To samé se dělo i v tomto případě. Nasadili jsme vždy přiblblý úsměv, který většinou zachrání mnoho situací, zalomily rukama, jakože nerozumíme, ale určitě neděláme nic, co se nesmí a co nejrychleji jsme odjeli na místo, kde nás nikdo neotravoval. Většinou jsme s sebou měli svoje děti, které věci registrují, ale nedávají znát, že jim to taky vrtá hlavou. Jedou si zkrátka po svém, ve svém dětském vnímání světa a ve svém dětském rytmu.

Uteklo pár dní a zase jsme vyrazili s autem za zážitky nebo nákupy. No a situace se opakovala. Jen jsme si včas nevšimli, že dojde ke stejné situaci. Přicházíme k autu, tam stepuje netrpělivá policie, kouká na nás skleněným zrakem zabijáka a vytasí se s otázkou, ukazujíce na hodinky. „Kde máte makarón“? V tom začne naše dcera tahat něco z baťůžku a vytahuje 2 balení těstovin – tedy pro ní Makarónů. Jak dlouho je s sebou nosila pro každý případ nemám tušení. Vráží je bezelstně policistům do ruky, aby už nechali její hodné rodiče konečně napokoji. Policie neveří vlastním očím, my taky (neboť nám došlo, že musíme více sledovat, co děti slyší v autě,  no a taky konečně strčit nos do slovníku).

Naštěstí všechno dopadlo dobře. Strážci zákona se s rukama plnejma těstovin rozchechtali na celé kolo a začali nám ukazovat na modré čáry na vozovce, v dálce na dopravní značku s modrým kolečkem, které jsme si do té doby vůbec nevšimli. Krátce po přestěhování z jedné země do druhé má každý většinou starostí nad hlavu, tak ledacos unikne. Dochází nám, že asi parkujeme, kde nemáme. Dochází nám také, že jsme v zemi pravidel. Makarón (macaron) je modrá kartička s hodinovým ciferníkem, který se dá otáčet podle potřeby a kupuje se v trafice nebo se může sehnat i na různých místech zdarma. Třeba v turistických centrech, na letišti nebo v hotelech. Oficiálně se mu tu říká – modrý disk na parkování. Běžnější výraz je ale Macaron (pro nás českojazyčné „makarón“). Podle dopravních značek, kde je symbol parkovacích hodin v modré barvě vyveden také. Slouží k označení parkování na omezený čas v místech, kde je na silnici modrý pruh, a chtejí krátkodobě zaparkovat. Lidé, kteří mají ve stejném místě byt dostanou za měsíční poplatek parkovat dlouhodobě.

Přestěhovali jsme se do Švýcarska v době, kdy např. v Praze žádné parkovací zóny takto označeny nebyly. Tak se pak není čemu divit.

V souvislosti s tímto slovem jsem se však divila ještě jednou, jen bylo trošku jinak vysloveno. Přišla jsem s českou kamarádkou, která žije v Ženevě již déle, do cukrárny a ona na mě s otázkou. Chceš makarón? Já na ní koukám zas jak tupec, protože si říkám, že snad nepotřebuju hodiny na parkování do cukrárny. No, i když, ruku na srdce, někdy by to s mými přibývajícími kilogramy nebylo na škodu. Otázka přichází znova, ale v jiné formě.

„Tak co, chceš tu makarónku“?,  a pak mi to dochází. On se tu tak jmenuje  dezert, takové sladké nic. Místními velmi oblíbený a a na české poměry celkem drahý. Jsou to dva kousky těsta chutí připomínající  české pusinky ze sněhu z bílků, ale v různých barvách a příchutích, spojené jemným krémem. Příprava bude podobná. Krém má různé příchutě a existuje zde nesčetné množství variací. Dávají se ke kafíčku, prodávají se na letišti a téměř ve všech cukrárnách a kavárnách, které tu jsou. Patří to k místnímu zvyku, jako české větrníky, čokoládové špičky s koňakovou náplní nebo rakvičky se šlehačkou.

A já si v souvislosti s těmito zkušenostmi říkám. Hypoteticky, pochopitelně. Asi jako když někdo přemýšlí, co bylo dříve, zda vejce nebo slepice... Co bylo dříve zde?

Makarón jako název pro točící se parkovací hodiny s kulatým ciferníkem a následovaly kulaté makarónky nebo to bylo obráceně? Po letech zase mrknu do slovníku, jen ne lexikálního, ale výkladového. Ono to tam určitě bude.

 

Lea Mandíková, Ženeva

Blog - LE.MAN - Jak to začalo

LE.MAN – Jak to začalo

Už delší dobu přemýšlím nad tím, jak formulovat své myšlenky, jak je uchovat a kde. Beru na milost počítač i přesto, že mi elektronika není blízká. I přes svou určitou zkostnatělost musím uznat, že záznam toku mé mysli do klávesnice a  elektronického bílého papíru smysl má. Písmena skáčou na obrazovce ve stejné rychlosti jako moje úvahy a postřehy. Jsem desetiprstař a na klávesnici se pohybuji rychlostí závodníka. Mé myšlenky jsou prchavé a tak se tato dovednost hodí. Dvojprstaři, co činí záznam ukazováky obou rukou a hledají každé písmenko, by to měli těžší.

Pro každého je v životě důležité něco jiného. Styl oblékání, slunce, vlny nebo hory. Pro mne to jsou symboly. Znamení, která vplouvají do mysli nezávisle na politické atmosféře zemí, počasí nebo pracovní vytíženosti. A jsme u toho. Jsem vlastně Blogař? Težko. Já jsem totiž spíš Blokař. Stará škola. Papír, tužka, plnicí pero a nějaký ten bloček nebo blok.

Pokrok jde dopředu a já musím chtě nechtě také. Abych si to alespoň trochu ulehčila, potřebuji si k elektronickým věcem najít cestu, vztah. Tak nějak to celé polidštit. Moji kamarádi už tedy vědí, že u mne nenajdou ipad, ale že vyhledávám věci na internetu na „destičce“.  Moji kamarádi také vědí, že si přehrávám muziku na tenkym plíšku, nikoliv na ipod(u). Teda, když to v rozčílení (většinou, když TO nemůžu najít) zrovna nenazvu „malym tenkym žlutym krámem na muziku“. Dala jsem si i na barvě záležet, jinak by mi moje povaha zabránila se s věcí ztotožnit a hudbu bych si z přístroje ani nepustila. Jen k jedné záležitosti jsem nepřilnula. A veřte mi, snažila jsem se. Bylo to pro mne přes limit.

Nevíte o co jde?

Tvářoknihu (Facebook) jsem ze svého osobního života vyloučila. Pro pracovní účely si asi k mé pracovní Tvářoknize přizvu svoje děti. Ty jsou s technikou mnohem více srostlé. Až mám někdy pocit, že jsem při porodu dětí měla ve své děloze i mobilní telefon. Pěkně ke každé dceři jeden. Jen jak se rodila každá v jiném časovém úseku mého života, i ty značky telefonu jsou jiné.

A jaké znamení ke mně přišlo tentokrát? A jak k tomu vlastně došlo? Na počátku byly úvahy o jménech a názvech a také jak se přeloží do angličtiny slovo „kutat“, tj. dobývat něco z dolů. (Neboť jsem zrovna v Kutné Hoře na výletě). Jak už jsem tak přemýšlela o slovech, jménech a významech slov v jiných jazycích, tak ke mně přišel název mého Blogu – LE.MAN.

Žiji v Ženevě a ráda bych zaznamenávala různé postřehy z tohoto místa. Již čtrnáctým rokem přicházím na chuť ženevskému životu. Do Ženevy jezdí lidé z různých důvodů. Je to místo mnoha mezinárodních orgnizací, hodinářských firem a bank. Ale je to také město, kde je krásné jezero, jehož dominantou je dechberoucí vodotrysk. Jezero se jmenuje LEMAN. A název pro můj blog je na světě.

Jenže teď jsme u těch symbolů.

Ono to má ještě jeden skrytý význam. Blízký mně, mému srdci, mému životu. LEMAN je také spojení. A jaké? No hádejte.

Na svém Blogu Vás vítá LEa MANdíková.

A pak že jména nepředurčují životní peripetie. Já už teda o jedné vím. Jen mne to nenapadlo, když jsem si brala svého muže MANdíka.