Blog - LE.MAN - Jak to začalo

LE.MAN – Jak to začalo

Už delší dobu přemýšlím nad tím, jak formulovat své myšlenky, jak je uchovat a kde. Beru na milost počítač i přesto, že mi elektronika není blízká. I přes svou určitou zkostnatělost musím uznat, že záznam toku mé mysli do klávesnice a  elektronického bílého papíru smysl má. Písmena skáčou na obrazovce ve stejné rychlosti jako moje úvahy a postřehy. Jsem desetiprstař a na klávesnici se pohybuji rychlostí závodníka. Mé myšlenky jsou prchavé a tak se tato dovednost hodí. Dvojprstaři, co činí záznam ukazováky obou rukou a hledají každé písmenko, by to měli těžší.

Pro každého je v životě důležité něco jiného. Styl oblékání, slunce, vlny nebo hory. Pro mne to jsou symboly. Znamení, která vplouvají do mysli nezávisle na politické atmosféře zemí, počasí nebo pracovní vytíženosti. A jsme u toho. Jsem vlastně Blogař? Težko. Já jsem totiž spíš Blokař. Stará škola. Papír, tužka, plnicí pero a nějaký ten bloček nebo blok.

Pokrok jde dopředu a já musím chtě nechtě také. Abych si to alespoň trochu ulehčila, potřebuji si k elektronickým věcem najít cestu, vztah. Tak nějak to celé polidštit. Moji kamarádi už tedy vědí, že u mne nenajdou ipad, ale že vyhledávám věci na internetu na „destičce“.  Moji kamarádi také vědí, že si přehrávám muziku na tenkym plíšku, nikoliv na ipod(u). Teda, když to v rozčílení (většinou, když TO nemůžu najít) zrovna nenazvu „malym tenkym žlutym krámem na muziku“. Dala jsem si i na barvě záležet, jinak by mi moje povaha zabránila se s věcí ztotožnit a hudbu bych si z přístroje ani nepustila. Jen k jedné záležitosti jsem nepřilnula. A veřte mi, snažila jsem se. Bylo to pro mne přes limit.

Nevíte o co jde?

Tvářoknihu (Facebook) jsem ze svého osobního života vyloučila. Pro pracovní účely si asi k mé pracovní Tvářoknize přizvu svoje děti. Ty jsou s technikou mnohem více srostlé. Až mám někdy pocit, že jsem při porodu dětí měla ve své děloze i mobilní telefon. Pěkně ke každé dceři jeden. Jen jak se rodila každá v jiném časovém úseku mého života, i ty značky telefonu jsou jiné.

A jaké znamení ke mně přišlo tentokrát? A jak k tomu vlastně došlo? Na počátku byly úvahy o jménech a názvech a také jak se přeloží do angličtiny slovo „kutat“, tj. dobývat něco z dolů. (Neboť jsem zrovna v Kutné Hoře na výletě). Jak už jsem tak přemýšlela o slovech, jménech a významech slov v jiných jazycích, tak ke mně přišel název mého Blogu – LE.MAN.

Žiji v Ženevě a ráda bych zaznamenávala různé postřehy z tohoto místa. Již čtrnáctým rokem přicházím na chuť ženevskému životu. Do Ženevy jezdí lidé z různých důvodů. Je to místo mnoha mezinárodních orgnizací, hodinářských firem a bank. Ale je to také město, kde je krásné jezero, jehož dominantou je dechberoucí vodotrysk. Jezero se jmenuje LEMAN. A název pro můj blog je na světě.

Jenže teď jsme u těch symbolů.

Ono to má ještě jeden skrytý význam. Blízký mně, mému srdci, mému životu. LEMAN je také spojení. A jaké? No hádejte.

Na svém Blogu Vás vítá LEa MANdíková.

A pak že jména nepředurčují životní peripetie. Já už teda o jedné vím. Jen mne to nenapadlo, když jsem si brala svého muže MANdíka.